Gibraltar Hop on on, Hop off
Jak asi víte z předchozího příspěvku o elektromobilitě, můj pracovní obor je elektrická kabeláž do osobních automobilů a od roku 1999 pracuji, téměř nepřetržitě, na zakázkách pro nejmenovaného tuzemského OEM, čili finálního výrobce. Konstrukce nesmí být odtržena od reality a je stále potřeba si udržovat znalosti o výrobních technologiích. Takže ve finálních fázích vývoje, před zahájením výroby, se zůčastňujeme "kontroly připravenosti" výrobních závodů. Zároveň se dolaďují poslední technické detaily, aby náběh série proběhl hladce.
Elektrický svazek je skoro neviditelná část auta, ale chyba v jediném vodiči může způsobit, že to nenastartujete, nebo nerozjedete, nebo, v nejhorším případě, nezastavíte. A samozřejmě je to složitý díl i z hlediska montáže do auta. Montuje se postupně, nesmí se při montáži poškodit. Naopak pro servis se musí promýšlet demontáž, oprávárenské postupy apod.
Neméně důležité jsou osobní kontakty, protože pohledy designu, konstrukce, výroby a montáže se mnohdy velmi liší a společné řešení se nejlépe hledá, když jsou i dobré mezilidské vztahy a známe se osobně.
Druhý aspekt je požadovaná finální cena auta a tlak na převádění výroby do míst s nižšími náklady. Výsledkem je, že jsme takto cestovali na Slovensko, do Polska, pak do Bulharska, do Rumunska, na Ukrajinu a teď se to posouvá do Tunisu, do Maroka a aktuální hit je Egypt.
 |
| Nevím, zda to bude vidět, ale na té obrazovce celý den svítila naše jména :-) |
 |
| Typické statelitní sídliště ve výstavbě |
Maroko je království, nutno říci poměrně osvícené a bývalá francouzská kolonie. Takže je to taková umírněná exotika. Samozřejmě turistické oblasti jsou hodně v evropském stylu, ale okraje měst a vesnice v horách jsou stále jen kousek od středověku. Vzhledem k teplotám se žije v podstatě na ulici.
Co se týče pořádku, tak oproti Skandinávii, nebo třeba alpským vesnicím, je to ovšem kulturní šok. Francouzi je moc uklízet teda nenaučili. Nějaký papírek se válí skoro všude a u silnic je občas pole vypadající jako černá skládka a v tom je případně zaparkováná ještě hubená kráva, nebo koza. Z toho přijedete do centra, kde je v mramoru a ve zlatě hotel Hilton, nebo Holliday Inn. A hned vedle prázdná parcela a binec. Ještěže jsou u nás stále k vidění areály bývalých JZD a zrušené fabriky a na něco jsme ještě zvyklí.
 |
| Pobřežní hotelová řada |
 |
| Příprava na MS v fotbale |
 |
| A popředí v detailu |
Ale všude se něco staví, takovým socialistickým způsobem. Všechno rozestavěno, skoro nic hotovo. Král dal pokyn přitáhnout cizí investice, tudíž práce zde je a peníze tí pádem taky, takže obzor lemují jeřáby. Navíc 2030 zde má být MS ve fotbale, takže bych si tipl, že 2029 se bude makat jak o život.
 |
| Sem tam i standardní dětské hřiště |
 |
| Ale děcka mají stejně raději hromadu štěrku na stavbě |
Normální pracovní tempo je ovšem velice rozvláčné, ono v tom vedru, a to máme duben, to prostě moc nejde. Zjednodušeně a s nadsázkou, bych obyvatelstvo rozdělil na čtyři, zhruba stejně velké, skupiny.
1. Policajti, vojáci a různí hlídači a vrátní. V podstatě pořád máte v dohledu nějakou uniformu, nebo aspoň čepici s kšiltem. Výsledkem je velmi bezpečná země.
2. Kavárníci, čajovníci - strašná spousta chlapů sedí v nějaké čajovně a kouká do ulice. Islám zde není úplně ortodoxní, ale tradice se dodržují, takže ženy v hábitu a v šátcích. Nevím tedy na co koukají.
3. Zevlouni - další skupina, co asi nemá na kafe, bloumá a postává po ulici a doslova "zevluje".
4. Nejmenší skupina je vidět při nějaké práci, do čehož počítám i aktivní žebráky, pouliční muzikanty a prodavače postávající u obchodů. Obchody, to jim jde, samozřejmě se musí smlouvat, jinak jsou nešťastní.
Ve fabrice je to trošku jiné, pásovka je všude stejná, ale zaměstnanci mají různé výhody, které u nás bereme jako samozřejmost a tady je to neocenitelné, jako třeba hrazený závodní lékař, nebo firemní školka. Takže tady se jede podle německých regulí, vedoucí pracovníci většinou jezdí pravidelně do Evropy, ví jak to funguje jinde a komunikace v angličtině je je úplně v pohodě.
Za zážitkem musíte do starého města na trh, neboť městské sámošky jsou Carefour a většina zboží je srovnaná s námi, vyrazit místním vlakem a nebo, jako my během druhé návštěvy, zkusit plavbu lodí přes Gibraltar.
Nejprve Tanger, staré město.
Turisticky hojně navštěvovaná oblast, ale pořád s místní atmosférou. Na bílé ksichty, jako jsme my, nevím proč, často pokřikují Dzień dobry, ale je to v pohodě, krámky s hadrama a koženým zbožím, každý má v ruce zapalovač a demostruje pálením, že to není falešná, ale opravdová kůže. Kolega strávil asi hodinu s manželkou na Whatsappu a posílal fotky kabelek až jednu vybral a poctivě usmlouval z předražené na normální cenu.
Já hledal peněženku, taky nějakou sehnal, ale po návštěvě asi pěti krámů jsem zjistil, že se zboží opakuje a nic nového už asi neobjevím. Kdoví v jaké manufaktuře, a kdo, to pro všechny najednou šije, možná to kupují ve velkém na Temu. Zajímavé bylo, jak zvenku malinký krámek pokračoval vevnitř a mnohdy do patra a jak byl narvaný zbožím. Téhle obchodničině fakt nerozumím, ale asi to nějak funguje a je to asi lepší než když budou všichni v Německu na dávkách.
Pokud tedy někam takto pojedete, něco si tam kupte, přispějete světové stabilitě.
Další zábava je místní doprava, vlaky jsou alá Francie, takové místní TGV, s trochou píle se dá koupit jízdenka přes internet, nebo v automatu v hale, jezdí přes 300km/h a tohle jim asi můžeme závidět. Ale přemístit se třeba od nádraží na letiště autobusem nám moc nešlo, nakonec nás nalákal taxikář a pak jsme z něj dlouho lámali nějakou účtenku, protože cesťák je nutno vyúčtovat.
 |
| Al Boraq - Jméno, poněkud už "olétaného", vlaku pochází z marocké tradice. Byl to jakýsi okřídlený tvor s rychlostí blesku. A tenhle vytáhne až 315 km/h. |
 |
| Nádraží Kénitra |
Cesty do fabriky s najatým mikrobusem zase měly to kouzlo, že místní řidič jel různými "zkratkami", buď v domnění, že se vyhne zácpě, nebo naopak možná najížděl kilometry, aby bylo co účtovat. V každém případě jsme viděli zajímavé výjevy mimo turistické trasy.
 |
| Směska pohledů z auta, masna na závěr |
Ohledně dopravy se ještě musím vrátit k samotnému příletu a odletu. Souvisí to s akcí "Gibraltar", ke které se postupně dostaneme.
Aby měla skupina obyvatelstva č.1 co dělat a mohla vykazovat činnost, po výstupu z letadla míříte k pasové kontrole přes dalšího pracovníka kontroly, který se podívá, jestli máte vůbec pas. Jinak přece nemá cenu ke kontrole chodit, že? Pak je tady chlápek v budce s počítačem a skenerem a občas se důležitě zeptá proč sem jedete a kde budete bydlet (může být záludné, když si to nepatujete, máte rezervaci v mobilu a ještě nemáte zapnutý roaming, nebo koupená data). Pak ťuká do počítače a následně vám prdne razítko do pasu. Máte skoro vyhráno, ale za budkou je ještě jeden pikolík, který se podívá, jestli máte v pasu razítko a pak teprve, hurá, jste v Maroku.
V Tunisu byl tento postup vylepšen ještě nutnost vyplnit malý papítek (10x5cm) se všemi možnými údají a ten při kontrole odevzdat. Nedovedu si představit, že to někdo přepisuje někam do stroje, když přiletí co půl hodiny letadlo s 200 pasažéry. Skenovat to určitě nešlo.
Takže tento trojstupňový systém bezpečně hlídá, aby se do země nedostal nikdo nepovolaný, bez dokladů a uděleného víza. A taky, aby nikdo nechyběl při odletu, jak jsme nevědomky zjistili při realizaci bláznivého nápadu si odpoledne po práci odskočit lodí na druhý břeh. Přeplout Gibraltar je v principu hodinová záležitost, ale jde o to odkud kam. Na africkém pobřeží je španělská enkláva Ceuta, takže EU, na druhé straně je buď Algeciras (Španělsko), nebo Gibraltar, což je ovšem GB a potřebujete tudíž taky pas a registraci ETA. Na protějším břehu od Tangeru je Tarífa (Španělsko). Jak tušíte, obnáší to pasovou kontrolu.
Nicméně jsme se kolektivně shodli, že v Tangeru už to trochu známe a malé dobrodružství nezaškodí a složili se na taxík do přístavu. Dílem náhody a nepřehledných informací na webu jsme tam byli skoro 2 hodiny předem, naštěstí. Loď jsme několikrát viděli přijíždět a odjíždět a bylo jasné, že "autobus" na druhou stranu jezdní pravidelně. Ale jízdní řád byl zimní a letní a nabízely se dvě společnosti. Nakonec to vyřešil dotaz u budky v přístavu, prý není problém, prodali nám zpáteční a mohli jsme do "odbavovací" haly. Na vstupu kontrola jízdenky (to dělají mimochodem i na vstupu na perón na nádraží - viz "skupina obyvatel č.1). Dilema co budeme hodinu a půl dělat, když už jsme vlezli do haly, přes kontrolu, se rychle vyřešilo. Během pár minut pustili jezdící schody do patra a všichni v čekárně se zvedli a jeli nahoru. A ano, tam nás čekala pasové kontrola. Turistů bylo docela dost, vypadalo, že se takto Španělsko-Maroko jezdí běžně, ale šlo to rychle až přišla řada na nás.
Kolega Ondra stál u budky poněkud déle, pak se objevil další pán v uniformě, zjevně vyšší šarže a Ondra ukázal i na nás a pravil, že je nás 8. Chlápek se zatvářil lehce překvapeně a gestem nás vyvolal z řady a odvedl ke kanceláři stranou. Ondru tam měl dobrých 10 minut a ten nám pak sdělil, že nějakou poruchou v systému nejsme zaregistrováni jako přibyvší do země, tudíž nemůžeme ven.
Naštěstí šarže to nějak dokázala ručně vyřešit, nicméně to obnášelo ještě 7x ťukat do počítače, vyfotit si nás a pak jsme dostali razítko a mohli na odpoledne ven z Maroka.
Poněkud nás znervózňovalo, co bude cestou zpět a hlavně co zítra při odletu. No nebudu napínat, všechno pak už dobře dopadlo.
O to více si pak člověk vážil automatické brány na pasovém v přístavu Tarífa. Stačilo přiložit pas, podívat se do kamery a byl jsem zpět v EU.
Poznámku o automatické bráně na biometrické pasy uchovejte prosím v paměti. Bude hrát roli v závěrečné části příběhu.
 |
| Vodní autobus do Evropy |
 |
| Interiér málem jak na Titanicu |
 |
| Tarífa |
 |
| V tomto místě totiž končí Středozemní moře a začína Atlantik |
 |
| Večer to bylo fakt romantické |
Itinerář jsme měli vymyšlený dokonale. Přiletěli jsme v pondělí do Rabatu, služební mikrobus nás vzal do Kénitry, kde jsme přespali a druhý den navštívili první závod. Z Kénitry jsme to brali vlakem do Tangeru, přespali, ve středu druhá fabrika, odpoledne výlet lodí a ve čtvrtek domů, přímo z Tangeru.
Jediný potencionální zádrhel byla pouze hodina na přestup v Paříži. Ale jak říkám, naplánované to bylo dobře.
Akorát jsme asi neměli cestovacího nováčka Milana strašit, že se musíme pravidelně dezinfikovat (vnitřně). Takže koupil ještě v Praze na letišti, v duty free, protože jsme se nechtěli zdržovat odbavenými zavazadly, lahvičku vodky. A nechal si ji zabalit, že bude přestupovat.
Bohužel jsme na ni zapomněli a jiné dezinfekce bylo taky dost, takže mu ji našli v batohu při bezpečnostní kontrole při onom krátkém přestupu v Paříži cestou zpět. To by taky ještě nebyl tak velký problém - nechají to očichat v mašině, přebalí a je to. Ale takových expertů, s flaškami voňavky a pod., tam bylo víc a fronta šla hrozně pomalu.
Tak jsme vyslali údernou skupinu napřed, aby případně zdržovala na gejtu. Po chvíli nás telefonem uklidnili, že pasovkou prošli přes automatickou bránu bleskově a letadlo ještě tankuje, takže máme min. 30 minut.
Po dalších 10 minutách Milanovi konečně přebalili flašku a zdrhali jsme dlouhými chodbami k pasovce, a tam pecka mezi oči, automatická brána mimo provoz a asi 3 okýnka a u nich děsná fronta a všichni na přestup a nikdo nás nechtěl pustit. Obsluhou nabízený "fast trak" bylo taky jen okýnko a šlo snad ještě pomaleji než zbytek.
Udžovali jsme kontak s kolegou, který nám hlásil, kolik lidí je ještě před nástupem a pak už tam nebyl nikdo a my ještě 3 lidi před sebou a ouředník furt něco řešil a letadlo jsme přes sklo už viděli 50m od nás.
No nebud napínat, stihli jsme to a v chobotu před námi bylo asi ještě 5 lidí, takže odlet jsme nezdrželi a určitě jsme dělali čest Cimrmanově disciplíně v běhu s kufry, naštestí ne v zimnících. A Milan se stal asi prvním člověkem, který pašoval alkohol z Maroka, přes Paříž, do Čech. Tomu se říká nošení dříví do lesa.
Co z toho plyne?, nebojte se rychlých přestupů, ono to nějak vždycky vyjde a navíc se nebudete určitě nikde dlouho nudit, ale pokud možno se vyhněte letišti Charlese de Gaula.
Je jisté, že tuhle služebku si budeme dlouho pamatovat :-)
 |
| Dějství akce shora, vpravo Tnagerský záliv, uprostřed špice s Tarífou a vlevo v pozadí Gibraltar |