Rozcestník
aneb, Můj milý deníčku
Nikdy jsem si nepsal deník, tak nějak mi připadalo zbytečné si každý den zapsat v kolik jsem vstával a kterou tramvají (v Brně šalinou) jsem jel do školy a čekat zda si tam budu moci zapsat něco zajímavého, třeba, že pršelo a pak přestalo. Přiznávám, slohové práce ve škole mi nevadily a hodně jsem četl (taky cestopisy...)
Rád jsem si dělal alba, nebo aspoň třídil fotky a po přechodu na digitální fotografii třeba prezentaci z dovolené, nebo aspoň koláž jako památku a připomenutí důležitých momentů. Slovy klasika, jeden obrázek vydá za tisíc slov, ale dodám, je dobré si k tomu dopsat aspoň datum a místo. Hlava je děravá a nebo tam ta informace je, ale když potřebujete, tak se k ní nedá dostat.
Všechno to chce čas a pečlivost a obojího se mi nedostává. Raději další výlet, nebo něco kutit, nebo se do něčeho zapojit, nebo se něco semele v práci a na kroniky není čas, třeba později. A ta chvíle asi nastala cestou na Nový Zéland. Sice tu pracuji, jak místně, tak na dálku domů, ale "osobního volna" je najednou přece jen trochu více. (Což byl jeden z cílů této bláznivé akce, doufám jen, že jsem tím mnoha dalším lidem nepřivodil pravý opak)
Tohle měl být jen stručný blog z cesty na Nový Zéland a, jak v úvodu psáno, doplnění pro kamarády bez Facebooku a Instagramu, nebo obojího. Obesílat všechny zvědavé mailem taky nebyla cesta. Vzhledem k rozsahu jsem se tedy rozmyslel to převést na formu stránek a udělat si prostor i pro záznam nějaké další vylomeniny, nebo vytáhnout něco z historie. Moje úžasná rodina a kamarádi jsou zdrojem mnoha vzpomínek a třeba si i někdo z nich rád připomene, co všechno jsme zažili.
Aby bylo jasno, neznamená to, že tímto brzdíme a rekapitulujeme a dál už nic, ale naopak inspirujeme sebe a další k dalším "akcičkám". Asi se tu občas objeví nějaký citát a je jedno jestli je původní, nebo si ho dotyčný vypůjčil ve vhodnou chvíli a správně použil. Takže použiji první z nich:
Není čas, ztrácet čas!
To byly doby, kdy nebyl internet, akce se domlouvaly osobně, pomocí pozvánek poštou, vyvěšením na nástěnku, nebo telefonem na "pevnou" večer, když byl někdo doma, záznamník byl tužka a papír vedle telefonu a seznam čísel byl v notýsku.
Když se chtěl někdo podělit s ostatními o svoje literární dílo, nebo fotky, psal to na stroji (psacím - pokud neznáte doporučuji Technické muzeum v Brně) přes kopírák (tamtéž), nebo vlezl do temné komory a z negativu vyráběl kopie fotek a posílal poštou (taktéž viz nějaké technické muzeum, i když prý to teď docela zase frčí a film a vývojka a papíry se dají koupit).
Teď je to ovšem mnohem jednoduší, tak pojďme na to:
2025
