32. Bonus č.2 - Cesta domů

 aneb Cesta kolem světa za 101 dnů

Horolezec Radek Jaroš říká, že cílem je návrat. Myslí tím zejména extrémní výstupy v horách, kde nekontrolovatelná touha dosáhnout vrcholu bez kontroly sil, zásob a materiálu pro sestup, může mít fatální následky. Vrátit se odněkud z cest, když máte koupenou zpáteční letenku a navíc už jste tam jednou byli, je přece nudná rutina. I když je to to druhý konec světa. Přesto i tady jsou způsoby jak si to zpestřit, navzdory pečlivé přípravě.
Když jsem hledal letenky na Zéland, vyhledávače opakovaně, pro daný rozsah termínů, nabízeli let tam přes Shanghai a zpět přes Los Angeles. Je jasné, že představa, tímto způsobem, jako bonus, dokončit cestu kolem světa, byla příliš lákavá. Sice lety navazovaly velmi těsně a na nějaké vyběhnutí z letiště do víru velkoměsta nebylo ani pomyšlení, ale jen ta představa průběhu letových tras na globusu byla neodolatelná. Nabízené aerolinky, opět Air New Zealand a Air Austria slibovali bezproblémový průběh akce.

Takže jsem se po průjezdu přes průsmyk Crown Range nechal vysadit v Quennstownu, rozloučil se s Ivkou, udělal pápá také všudepřítomným kuželům

 a přeskočil do Aucklandu a odbavil se na zámořský let do Los Angeles.

Stylové rouloučení s Queenstownem a jezerem Wakatipu

Cestou mám poslední přležitost zamávat Snow Farmě, bohužel je pod mrakem, ale horská silnice, kterou jsem tolikrát jel do práce, se přehlédnout nedá.

Při odbavení batohu v Aucklandu se rutinně ptám obsluhy a na štítku si kontroluji, že má vytištěn cíl VIE, tedy Vídeň a poletí rovnou tam. Jsem ujištěn, že ano.

Taktéž mě kamarádi mezi řečí strašili, že potřebuji deklaraci pro přílet do USA. Vždyť tam jen přestupuji a nevylezu z letiště? Prý jo. Tak si tedy pro jistotu instaluji aplikaci ESTA, registruji se a trochu nevrle platím 21$. Mám štěstí, 30.9.2025 to zvedli na 40$.

Následuje opravdová rutina a noční let přes Tichý oceán, napříč zleva zezdola, doprava nahoru. Není vidět vůbec nic a let je poloprázdný. Mám 2 sedačky jen pro sebe, můžu se aspoň trochu natáhnou a po pár filmech jsme v L.A., nebo LAX, jak zní letištní zkratka. Provoz veliký, obloukem obletíme celé město, beží i wifi, takže můžu na Flighradaru sledovat kde jsme v pořadí.

  

Při pohledu na L.A. shora, a vzpomínce na 3 měsíce v horách, konstatuji, že tohle klidně vynechám.

I když na Long Beach by se asi chvíli přežít dalo

a mohl bych navštívit plovoucí muzeum Queen Mary

Žádné zpoždění jsme nenabrali, ale raději bez prodlení jdu s davem a hledám nějakou ceduli "Transfer", všude ovšem vidím jen směrníky "Imigration control", ale já přece do Ameriky nechci! Jediné dveře, co vypadají na rychlý přestup, jsou zavřené. Takže si vystojím asi 20 minut (naštěstí jenom) a imigruji na 15 minut na území USA, tedy do letištní haly. Úředník za pultíkem je přiměřeně komisní, letenku na další let, podávanou s pasem, háže stranou a důležitě se ptá proč cestuji do USA. Opakuji, že pouze přestupuji a znovu podávám letenku. Stejně jako v Shanghai, ale bez úsměvu a čínské  zdvořilosti, skenuje pas, ťuká do počítače a jeden po druhém snímá otisk prstů, včetně palce. Zahuhlání ve kterém bylo skryto slovo "thumb" jsem hned nepobral a při opakování rozkazu vypadal ještě nevrleji než před tím. Necítím se vítán, asi sem na výlet nepojedu, už kvůli tomuhle opruzu.
No naštěstí jsem shledán neškodným a jsem na půdě nejsvobodnější země světa (kdysi se prý říkalo).
Vystrašen zkazkami o nutnosti si vyzvednout zavazadlo a znovu odbavit, hledám přepážku Air Austria a, o trochu usměvavější černoška než ten páprda na imigračním, mě potvrzuje, že zavazadlo přeloží rovnou na let do Vídně. Přestup vychází tak akorát a pokračuji naproti Slunci.

Na vlastní kůži zažívám co znamená datová hranice. Při letu směrem na východ připočítáváte hodiny. Každých 15° zeměpisné délky jste o hodinu napřed, Slunce výchází pořád dříve a dříve. Aby se to nezacyklilo, při překročení 180° východní délky se ocitnete na 180° západní délky a pokračujete v přičítání hodiny, ale musíte posunout datum o den dozadu. Získáte den navíc, jako Phileas Fogg v Cestě kolem světa za 80 dní

Když jsem odlétal odpoledne z Aucklandu bylo 22.9. V L.A. bylo v tu chvíli už pozdní večer, ale teprve (nebo ještě) 21.9. Během letu tam padla půlnoc a nastalo také 22.9. Takže když jsem tam v poledne místního přiletěl, měl jsem podruhé 22.9.

Časový a cestovní šok trochu zmírňuje to, že Air New Zealand jsou asi poslední aerolinky co dávají před přistáním bonbón.

Bezpečnostní kontrola do odletové haly už byla v pohodě a rychlá a pasovka formalita. S EU pasem do Evropy to jde, většinou rychle, i v Maroku (ale to je jiný příběh).
Následoval vyhlídkový let nad Severní Amerikou.

Hned za L.A. se zvedají 2-3000 metrů velké kopečky,
ale novozélándská kombinace bílý sníh - zelený porost - modrá jezera to tedy není

Pak následuje vysušená pláň do nedohledna, ale zjevně se ji potomci osadníků stále snaží obdělávat

Tady se to tedy asi moc nedařilo a písek si pole bere zpět

Zde to raději ani nikdo nezkoušel

Pokud je trocha vody v údolí, tak to asi jde

No a když se nedají dojit krávy, tak se dají podojit lidi, ne? Las Vegas

Opět letíme naproti Slunci, resp. naproti stmívání, takže nad Kanadou a Grónskem budeme v noci. Krásná ukázka jak projekce zeměkoule na 2D mapu zkresluje a co je to ortodroma a loxodroma.

Jelikož po cestě není žádný "nikoliv přátelský" stát, můžeme vesele použít nejkratší spojici, čili "ortodromu". Loxodroma je navigačně jednodušší, držíte pořád stejný kurz, ale na dlouhých trasách přes půl zeměkoule výrazně delší.

Noc byla krátká, stále letíme Slunci naproti, a po krátkém schrupnutí mohu na horizontu sledovat známé obrysy pobřeží Norska

Ta výrazná hokejka uprostřed nahoře je Lysefjord, oplývající na dolním konci skálou Preikestolen a na horním kamenem Kjerag

Nad Německem, pro potěchu oka, ještě pár kumulů seřazených větrem do řad a blížíme se do cíle cesty

Skoro doma, ve Vídni, nás vítá pošmourné počasí a posledné dějství začíná

Z letadla jsem rychle venku, Schengen funguje, mobil přepínám na evropskou SIMku a během čekání na batoh si hledám vlak do Břeclavi, kam mě má Hanka přijet vyzvednout. Z letiště je to, s jedním přestupem, něco přes hodinu a jede to co chvíli. Říkám si, že stihnu vlak, co jede za půl hoďky a vyhlížím baťůžek. Po 20 minutách a když se na ceduli rozsvítí další přílet a ten můj z L.A. zhasne, je mi jasné, že bude potřeba se z angličtiny rychle přepnout do němčiny a jít se zeptat. Odpověď je očekávaná, vaše zavazadlo nepřiletělo. No nic zásadního, ani zkáze podléhajícího, v něm není, ochotná paní vypisuje hlášenku, bere si kontakt a prý mi ho přivezou domů.

Takže se pokochám slavným kolem ve Vídeňském Prátru kultury a oddechu a přes Břeclav, už bez zádrhelů, dorážím domů a vítám se po 3 měsících s Hankou.

Na jednu stranu hodně dlouhá doba, ale na druhou to uteklo jako voda a za chvíli je vše ve starých kolejích. Ale zážitek zůstává a myslím z toho budu čerpat hodně dlouhou a nic už nebude jak před tím, v tom dobrém slova smyslu. Bylo to hrozně fajn a třeba ne naposledy.

P.S. Batoh přivezl pán z Ruzyně asi po týdnu, ověšen několika cedulkami, nic nepřišlo úhoně a dárečky mohly být konečně rozdány