28. Něco z historie

 aneb Co je to vlastně Snowfarmaření

Po návštěvě sousedního "historického" města Cromwell přišel čas na trochu poučení: 

Nový Zéland byl v rámci mořeplavecké objevitelské horečky objeven a zmapován jako jedno z posledních míst na zemi (vyjma Antarktidy). Samozřejmě polynésané zde byli dříve, již ve 13-tém století, a to jsou původní obyvatelé - Maoři (původní polynéský kmen Māori).

Z evropských "kmenů" v Austrálii poprvé přistál Holanďan Willem Janszoon v roce 1606 a Nový Zéland objevil Abel Tasman při své plavbě v letech 1642–1643. Tedy 150 let po Kolumbovi (1492).

Angličané se dostali do Austrálie až v roce 1688 - William Dampier a Nový Zéland zmapoval James Cook v letech 1768–1771 (tedy o dalších 100 let později po Austrálii) a teprve při další plavbě 1772–1775 se příblížil k Antarktidě, ale viděl jen led.

Ale pak už to šlo rychle. 1788 bylo založeno Sydney jako první britská kolonie v Austrálii.

Je potřeba si uvědomit, že Evropa v té době byla v podstatě už celá rozdělená mezi feudální panovníky, fungoval nevolnický systém a získat vlastní novou půdu bylo prakticky nemožné. Plus stále probíhala honba za rychlým zbohatnutím, nejlépe objevem zlata.

V roce 1840 byla uzavřena Smlouva z Waitangi a proběhlo oficiální začlenění Nového Zélandu do Britského impéria.

V té době se blížil v Evropě revoluční rok 1848 a třeba v Rakouské monarchii proběhlo zrušení roboty a pozemková reforma. Poměrně dobrý hospodářský růst, zlepšující se organizace a efektivita zěmědělství samozřejmě vedla k růstu počtu obyvatel a půda a obživa pro novou generaci se tak hledala v zámoří.

Dobře to koresponduje s Amerikou:

1820–1850 Hlavní vlna osadníků na Středozápad

1848–1855 Kalifornská zlatá horečka

Jižní ostrov začal být osídlován hned po uzavření smlouvy s Maory (tedy po roce 1840).

Oblast známá jako Pembroke byla kolem 1860 malou osadou u přechodu přes řeku Clutha. První osadníci zde zakládají farmy a v roce 1862–1863 začala zlatá horečka v Clyde a Arrowtown (hned vedle Queenstownu).

Pohled na samotné město Wānaka a stejnojmenné jezero

Pembroke, v roce 1940 přejmenované na Wānaka, funguje jako zásobovací a tranzitní místo. Wānaka je původní název samotného jezera a znamená něco jako "místo posvátného učení". nebo "místo zbrojení", setkávání válečníků a lovců. Jezero a okolí bylo pro domorodce hlavním zdrojem zvěře a ryb.

Podobnou historii má i sousední město Cromwell, také zde bylo objevo zlato roku 1862, na soutoku řek Clutha / Mata-Au a Kawarau. Osada měla nejdříve názve The Junction (podle soutoku řek)  a v roce 1866 byla přejmenována Cromwell (po Oliveru Cromwellovi, anglickém státníkovi 17. stol.). Původní centrum zatopila přehrada, takže přenesením některých domů vznikl jakýsi miniskanzen. V podstatě jediná místní atrakce. S čím byl nejlepší "kšeft" asi netřeba překládat.

Po úpadku těžby zlata se město stalo centrem zemědělství a ovocnářství (Central Otago je dodnes významná oblast pěstování meruněk, broskví a třešní).

Místo původního soutoku

Dnes trochu v mlze, ale i tak to má atmosféru

Aktuální symbol města

Oblast Wānaky, vzhledem k horám okolo, byla více farmářská. A tím se dostáváme oklikou zpět ke sněhu. Pastevectví je náročný způsob obživy, pěkných pastvin v údolí je málo a navíc je to zde stálý boj s místními křovinami (zejména "Mānuka"), které rostou málem rychleji než tráva "Tussock" a jsou velmi pichlavé a husté. Takže farmáři mířili i do vyšších hor. 

Jeden z farmářů takto bojoval o živobytí v oblasti Mt. Pisa, kterou už známe, byl to Robert Lee, děda mého šéfa Sama. V letech 1924-1964 měl v nájmu oblast velkou 6700 hektarů, čili 67 km2!, na pravém břehu řeky.

Robert "Bob" Lee klečící vlevo, jeho bratr, taky John, klečící vpravo

 Jmenovala se Waiorau. To bylo jméno spíše ve formě přání, než popisu okolností. Znamená to maorsky "the place of over one hundred waters - stovky vod" a aktuální anglická přezdívka oblasti byla "the dry Cardrona - suchá Cardrona"

Získal ji jako "trafiku" za svoji účast v I. světové válce, bojoval v Belgii.

Zaměřoval se na merino ovce, produkující nejkvalitnější vlnu, zvláště v drsných podmínkách. V roce 1964 živobytí převzal jeho syn John. Ten řešil co dál s živobytíma a rozvojem skomírající oblasti a rozhodl se nebojovat se sněhem, ale začít ho "prodávat". Doba tomu byla příznivá.
Takže v roce 1970 koupili se ženou Mary, na úvěr, Mt Cardrona Station (farmu na levém břehu) a ikonický Cardrona Hotel a tak trochu partizánsky, spolu s dalšími podporovateli, začali budovat cestu do hor a první vlek. Otevřeli v roce 1980. Areál se dál rozvíjel a po roce 2000 byl prodán developerské společnosti, doba průkopníků (a to doslova, s bagrem a buldozerem ty cesty a sjezdovky a tratě sami dělali) skončila.

To je na západní, levé, straně údolí, na kopci jménem Mt. Cardrona.

Nás zajímá východní, pravá, strana údolí, kde byla původní farma Waiorau. 

V době budování cesty na Mt. Cardrona vozili lyžaře letadlem sem, do oblasti Mt. Pisa. Zde vzniklo první zázemí a chata "Bob Lee", čili pojmenovaná po dědovi Robertovi.

V roce 1984 zde John začal naplňovat svou vizi přinést na Nový Zéland běžkové, čili "nordic" lyžování. Oblast sjezdovek na Mt. Cardrona vhodná nebyla, mírné svahy okolo Mt. Pisa byly zase neúměrně daleko, takže vybrali místo na půl cesty, v údolí za prvním hřebenem. A zde v roce 1986 otevřeli Waiorau Nordic Ski Area a běžkařské středisko, nynější Snowfarmu. Financování opět vlastní, z půjček a darů podporovatelů, např. místního lékaře Pata Frengleye, který dobře věděl, že "ve zdravém těle, zdravý duch". Kéž by takto fungovalo naše zdravotnictví místo léčení všeho pilulkami.

Zajímavý postřeh, povolení k provozu začal John řešit v roce 1984 a nakonec mu trvalo 19 let, než dostal oficiální svolení. To jen kdyby vám někdy připadlo, že něco vyřizujete moc dlouho. Nebylo to úplně na černo, vyžádal si svolení pro vybudování farmářské cesty, jen ji udělal, pro jistotu, trochu širší.

     

A jak se říká, štěstí přeje připraveným. O nové cestě do hor se dozvědělo novozélandské zastoupení firmy Dunlop a požádalo Johna o spolupráci při testování pneumatik pro japonskou firmu Sumitomo. Ten jim vyhrnul buldozerem cestu na hřeben a myslel, že o nich slyšel naposledy, ale ne, příští rok volali už přímo ze Sumitoma znovu a chtěli testovat pro Toyo tyre.

Rozběhl se další kolotoč vyřizování, plánování, hledání financí a způsobu jak oba provozy skloubit. Dr. Frengley byl opět pro, protože v tom viděl přínos pro bezpečnost automobilů. Opravdový vizionáři s nadhledem.

Zapomněl jsem zmínit, že cesta na Snowfarmu, Cardronu a lyžařské tratě jsou Johnovo dílo a základní návrh zkušebních okruhů také. Myslím, že většina dopravních inženýrů by se mohla učit. A to vystudoval politologii a ekonomii na univerzitě v Dunedinu. Ovšem podle IQ testu byl také v 10% nejnadanějších v matematice. Jediné, z čeho zcela propadal, byly řečnické dovednosti. Kde se to taky mezi ovcemi měl naučit, že? 

Jak už bylo zmíněno, díky téhle předvídavosti, mnohaletému úsilí a troše štěstí může vedle sebe SHPG a Snowfarma fungovat i dnes a přejme jim, ať se daří i nadále.

Informace jsem čerpal převážně z informačních cedulí na Kirtle Burn hut a z knihy "The Snow Farmer", kterou mi laskavě zapůjčila a ke zveřejnění fotografií svolila Samova maminka Marry Lee.